České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví
„Barunko, vstávej, slunce hned vyjde!“ budila babička na Velký pátek ráno vnučku, zpolehoučku ji klepajíc na čelo. Barunka měla lehké spaní, hned se probudila, a vidouc stát babičku u postele, vzpomněla, že byla prosit večer, aby ji vzbudila k rannímu modlení. Vyskočila, přehodila přes sebe sukýnku a šátek a šla s babičkou. Voršu a Bětku také budila, „děti necháme spát, ještě tomu nerozumějí, budeme se modlit za ně,“ povídala. Jak dvéře u síně zavrzly, hned se ozývala drůbež i dobytek a psi vyskočili z bud. Babička je vlídně odstrčila a ostatním pravila: „Mějte strpení, až se pomodlíme!“ Když se byla Barunka na babiččin příkaz v struze umyla, šly na stráň modlit se „devět otčenášů a zdrávasků, aby jim Pánbůh popřál po celý rok čistotu těla“, jak to byl obyčej. Stará babička klekla, vroucně sepjala scvrklé ruce přes prsa, mírné oko její důvěrně obrátilo se k růžovým červánkům, které na východě zvěstovaly příchod slunce. Barunka klečela vedle ní, čerstvá, růžová jako poupátečko. Modlila i ona se chvíli nábožně, ale pak se její jasné, veselé oči od východu točily po lese, po lukách a stráni. Smutné vlny pomalu plynuly, unášejíce s sebou vždy ještě kusy ledu a sníh, v roklích na stráni ležel také ještě sníh, ale sem tam zelenala se již tráva, rané chudobky vykvétaly, stromy a křoviny začínaly pučet, příroda probouzela se k radostnému životu….Jindy zaznívalo klekání a poledne z Žernovského vrchu z vížky nad kaplicí. Ten den ale vyběhl Jan a Vilém s řehtačkami do sadu a řehtali, až vrabce se střechy vyplašili. Odpoledne šla babička s dětmi do městečka k božímu hrobu, stavily se pro panímámu a Mančinku. Panímáma vždy vedla babičku do komory a ukazovala plnou vošatku barevných vajec koledníkům, ukazovala celou řadu mazanců a tučného beránka. Také podala dětem vždy po hnětance, babičce nikoli, ona věděla, že stařenka od snídaně na Zelený čtvrtek až do večeře po vzkříšení do úst nevezme. Ona sama také se na Velký pátek postila, ale přísný půst jako babička, to říkala, že by nevydržela. „Každý dle svého svědomí, milá panímámo, já myslím, má-li být půst, ať je půst.“ Prohlížejíc pak panímámino umění a pochválíc kde co, dokládala: „My se zítra do pečení pustíme, uchystáno je vše; dnešní den ať je obětován modlitbě.“ A takový způsob byl v Proškovic domácnosti, neboť babiččino slovo platilo.
